Můj příběh

Pomáhám budoucím rodičům "zkumavek" na cestě za vytouženým miminkem. Sama jsem si náročnou cestu umělého oplodnění prošla a hodně se naučila. Díky svým zkušenostem nyní ukazuji ostatním, jak tuto cestu co nejlépe zvládnout a radím, jak snahu lékařů podpořit i vlastní iniciativou.

DNES JSEM TOU NEJŠŤASTNĚJŠÍ A NEJHRDĚJŠÍ MAMINKOU NA SVĚTĚ!

 Před 4,5 lety se nám narodila naše vytoužená Anička, před 10 měsíci Honzík. Plnými doušky si užívám mateřství a s vděkem naplno prožívám každý den, který přichází a přináší s sebou nové zážitky a nové poznatky.

Plně si uvědomuji cenu daru, který jsem dostala. Daru, který není samozřejmostí.

Daru, k němuž vedla dlouhá cesta, a já pro něj s manželem musela hodně udělat i hodně vytrpět. Nejtěžší bylo si ale přiznat a ztotožnit se s tím, že na dosažení našeho cíle nestačíme sami. Že nepostačí jen příjemná chvilka milování, ale že bude zapotřebí Petriho miska, pipeta a bůh ví, co ještě.

Vše začalo v roce 2010. Byla jsem tehdy – snad můžu říct – úspěšná manažerka v jedné mezinárodní firmě. Po rozvodu jsem tehdy prožívala nový krásný vztah a vcelku rychle jsme se s manželem, tehdy ještě přítelem, rozhodli, že bychom rádi založili rodinu. Jelikož se nedařilo, rozhodli jsme se řešit situaci s mým gynekologem. Co nás čekalo, jsme ale ani jeden nečekali.

NA CESTĚ ZA ANIČKOU A HONZÍKEM NÁS ČEKALO NĚKOLIK STUDENÝCH SPRCH

Absolvovali jsme spousty vyšetření. Vyslechli jsme si dost nedobrých zpráv. Zjistilo se, že mé tělo hormonálně nefunguje tak, jak má. Absolvovala jsem laparoskopickou operaci, která odhalila, že vejcovody jsou neprůchodné a uvnitř je endometrióza. Lékařský zákrok a půlroční hormonální léčba antikoncepcí sice endometriózu odstranila, přesto podle názoru našeho lékaře bylo umělé oplodnění jedinou šancí, jak otěhotnět.

A tak jsme podstoupili první cyklus a ono se to povedlo! Můj ty světe, byla jsem těhotná! Na ultrazvuku byl vidět flíček a já se radovala, že se splní můj sen…ale někde v koutku duše jsem cítila, že to není ono…a také nebylo…

Ve 2.měsíci došlo k zamlklému potratu. Bylo to hrozné, bolestné období. Kdo jste zažil, určitě víte, o čem mluvím, jaké chvíle jsme prožívali….Překvapivě se pan doktor rozhodl poslat embryjko na genetický test, aby zjistili příčinu, proč jsem potratila. Výsledek zněl: potrat byl způsoben genetickou vadou.

A tak následovalo další kolo různých vyšetření, tentokráte mojí a manželovy genetiky. Testy odhalily, že se u mně vyskytuje genetická vada, tzv. balancovaná translokace chromozomů. Abych vysvětlila tak nějak laicky, představte si, že se například z Vaší paže utrhne předloktí a vymění si místo s částí nohy pod kolenem. Dojde k výměně, nic nikde nechybí ani nepřebývá, takže ani o ničem nevíte. Tento “dar“ mne tedy nijak neomezuje, ale předávám ho dál, což ve většině případů znamená potrat.

Toto období bylo opravdu velmi těžké. Byla to i zatěžkávací zkouška našeho vztahu. Bylo to období, kdy beznaděj střídala depresi a zármutek. Období, kdy jsme si říkali, proč nás „ten nahoře“ tak zkouší. Období, kdy se náš sen zdál v nedohlednu. 

Když to ale zpětně hodnotím, vše, co nás potkalo, byl pro nás obrovský dar.

Poslední ledová sprcha přinesla novou nečekanou bolest: náhle odešla navždy má maminka. Moc toužila po tom, aby se nám miminko zadařilo a ještě před jejím odchodem jsem jí musela slíbit, že zase zajdeme do sanatoria a znovu se pokusíme. Neměla jsem na to ani myšlenky…jak bych teď mohla….ale termín byl dlouho před tím objednaný, a tak jsme šli. Než jsem se k tomu ale odhodlala,

PŘIŠLO OBROVSKÉ UVĚDOMĚNÍ

Pochopila jsem dvě opravdu zásadní věci:

  • opravdu chci být mámou!  a
  • i když potřebujeme pomoc lékařů, nemůžu se spoléhat jen na ně. Plně jsem si uvědomila, že po těch všech ledových sprchách, mi mateřství nespadne jen tak do klína.

A tak jsem se rozhodla, že nechci jen zůstat sedět se založenýma rukama a čekat, co mi lékaři navrhnou, ale že chci vyjít vytouženému miminku naproti.

Lékaři v sanatoriu mě vždy „ujistili“, že otěhotnění nijak víc pomoct nemůžu, že nelze dělat nic jiného, než to, co dělají oni… „Nevěřím.“ – řekla jsem si a nenechala to být.

Začala jsem pátrat po všech možných informacích, jak ještě medicíně pomoci, aby umělé oplodnění mělo co největší šanci na úspěch. Co udělat, aby tělo správně reagovalo na léčbu, jak zvýšit počet a kvalitu vajíček, jak pomoci tomu, aby se embryjko udrželo…

A PODAŘILO SE. NYNÍ VÍM, ŽE SNAHU LÉKAŘŮ JE MOŽNÉ PODPOŘIT I DALŠÍMI ZPŮSOBY.

A i když Vás čeká umělé oplodnění, a dalo by se říct „tak jo, jsem v klidu, vše vyřeší lékaři“, tak právě v této  situaci se vyplatí pamatovat i na další alternativy, které Vaše šance na otěhotnění podstatně zvýší. Vím to, protože, na cestě k oběma našim dětem jsme toho vedle pomoci lékařů opravdu hodně vyzkoušeli. A při tom všem se i hodně naučili.

Pochopila jsem také, že nejde ve finále ani tak o to, jakým způsobem bude Vaše děťátko zplozeno, ale že vůbec.

Podělím se s Vámi o vše, co jsem se na naší cestě naučila. Ukáži Vám, jak Vaši cestu umělého oplodnění, ať už Vaše diagnóza zní jakkoliv, co nejlépe zvládnout. Jak necítit zmatek; nejistotu z toho, jak vše zvládnete; strach; zklamání, že Vám lékaři místo chvilky milování naordinovali lékařský sál, mikroskop a jiné neromantické věci.

Pomohu Vám se soustředit na to podstatné – na to, abyste byli co nejlépe připraveni na příhod Vašeho miminka, když už to musí mít s tím startem na tomto světě tak složité…

Ze srdce Vám přeji, abyste se dočkali co nejdříve a již brzy drželi v náručí Vaše vytoužené miminko!