Pomáhám budoucím rodičům "zkumavek" na cestě za vytouženým miminkem. Sama jsem si náročnou cestu umělého oplodnění prošla a hodně se naučila. Díky svým zkušenostem nyní ukazuji ostatním, jak tuto cestu co nejlépe zvládnout a radím, jak snahu lékařů podpořit i vlastní iniciativou.
Máme za sebou 7 cyklů umělého oplodnění (7 hormonálních stimulací s odběrem vajíček); 2 embryotransfery, 1 kryoembryotransfer; 2 velká zklamání z potratu; 4 zklamání z neúspěšného cyklu bez možnosti transferu vajíček.
PŘESTO SE MI SPLNIL SEN. DOČKALA JSEM SE BÁJEČNÉ HOLČIČKY A CHLAPEČKA!
Plnými doušky si užívám mateřství a s vděkem naplno prožívám každý den, který přichází a přináší s sebou nové zážitky a nové poznatky.
Plně si uvědomuji cenu daru, který jsem dostala. Daru, který není samozřejmostí.
Daru, ke kterému vedla dlouhá cesta, a pro který jsme s manželem museli hodně udělat i hodně vytrpět. Asi nejtěžší bylo si přiznat a smířit se s tím, že abychom se dočkali vytouženého miminka, potřebujeme pomoc lékařů. Že nepostačí jen příjemná chvilka milování, ale že bude zapotřebí Petriho miska, pipeta a bůh ví, co ještě.
O miminko jsme se začali snažit v roce 2010. Byla jsem tehdy – snad můžu říct – úspěšná manažerka v jedné mezinárodní firmě. Po rozvodu jsem tehdy prožívala nový krásný vztah a vcelku rychle jsme se s manželem, tehdy ještě přítelem, rozhodli, že bychom rádi založili rodinu. Nevím, proč mi v hlavě hlodalo, že to nepůjde snadno, možná jsem byla už moc netrpělivá, a tak jsme se rozhodli řešit naši situaci s mým gynekologem. Co nás čekalo, jsme ale ani jeden nečekali.
NA CESTĚ ZA NAŠÍ HOLČIČKOU A CHLAPEČKEM NÁS ČEKALO NĚKOLIK STUDENÝCH SPRCH
Absolvovali jsme řadu vyšetření. Řekli mi, že moje tělo hormonálně nefunguje. Po laparoskopické operaci, že moje vejcovody jsou sice průchodné, ale hoooodně ztuha a že mám endometriózu.
Lékařský zákrok a půlroční hormonální léčba antikoncepcí (v podstatě uměle navozený přechod) sice endometriózu odstranily, přesto podle názoru našeho lékaře bylo umělé oplodnění jedinou šancí, jak otěhotnět.
Uvěřila jsem svému lékaři (on přeci musí vědět, co je správně) a pustili jsme se do toho.
A tak jsme podstoupili první cyklus a ono se to povedlo! Můj ty světe, byla jsem těhotná! Na ultrazvuku byl vidět flíček a já se radovala, že se konečně splní můj sen…ale někde v koutku duše jsem cítila, že to není ono…a také nebylo…
Ve 2.měsíci došlo k zamlklému potratu. Bylo to hrozné, bolestné období. Kdo jste zažil, určitě víte, o čem mluvím, jaké chvíle jsme prožívali. Hlavně teda já. Manžel to viděl racionálně, ale u nás žen je to jiné..je jedno, jestli, to bylo 2.měsíc nebo jindy..prostě to pekelně bolí. ….
Překvapivě se pan doktor rozhodl poslat embryjko na genetický test, aby zjistili příčinu, proč jsem potratila. Výsledek zněl: potrat byl způsoben genetickou vadou.
A tak následovalo další kolo různých vyšetření, tentokráte mojí a manželovy genetiky. Testy odhalily, že se u mně vyskytuje genetická vada, tzv. balancovaná translokace chromozomů. Abych vysvětlila tak nějak laicky, představte si, že se například z vaší paže utrhne předloktí a vymění si místo s částí nohy pod kolenem. Dojde k výměně, nic nikde nechybí ani nepřebývá, takže ani o ničem nevíte. Tento “dar“ mně nijak neomezuje, ale předávám ho dál, což podle lékařů ve většině případů znamená potrat. Místo svého těla a své intuice jsem uvěřila lékařům.
Celý proces byl opravdu vyčerpávající a těžký. Byla to taky velká zatěžkávací zkouška našeho vztahu. Bylo to období, kdy beznaděj střídala depresi a zármutek. Období, kdy jsme si říkali, proč nás „ten nahoře“ tak zkouší. Období, kdy se všechno zdálo beznadějné, nemožné, bez šťastného konce.
Když to ale zpětně hodnotím, všechno, co nás potkalo, byl pro nás obrovský dar.
Naučili jsme se trpělivosti a uvědomili si, že čas je jen relativní pojem, že stejně ručičky neposuneme dopředu…
Pochopili jsme, že nejde vždycky mít všechno ve svých rukou, a že někdy se dějí věci, které neovlivníme, a ty je třeba přijmout.
Uvědomili jsme si ale také, že spousta věcí ovlivnit jde a že i když potřebujeme pomoc lékařů, nemůžeme se spoléhat jen na ně. Sice jsem pod tíhou situace přestala věřit svému tělu, přesto jsem pochopila, že abych se stala mámou, mi miminko nespadne jen tak do klína, že tomu musím pomoct hlavně já sama.
A tak jsem se rozhodla, že nebudu sedět se založenýma rukama a čekat, co mi lékaři navrhnou, ale že udělám vše pro to, aby se to příště podařilo.
Lékaři na klinice mě vždy „ujistili“, že otěhotnění nijak víc pomoct nemůžu, že nejde dělat nic jiného, než to, co dělají oni… „Nevěřím.“ – řekla jsem si a nenechala to být.
Začala jsem pátrat po všech možných informacích, jak ještě medicíně pomoct, aby umělé oplodnění mělo co největší šanci na úspěch. Co udělat, aby tělo správně reagovalo na léčbu, jak zvýšit počet a kvalitu vajíček, jak pomoct tomu, aby se embryjko udrželo…
Mraky informací; zmatek, co je vlastně to pravé pro mě a co ne; spousty času u počítače…
ALE PODAŘILO SE. DNES VÍM, ŽE SNAHU (NEJEN) LÉKAŘŮ, JE MOŽNÉ PODPOŘIT I DALŠÍMI ZPŮSOBY.
A i když vás čeká umělé oplodnění, a dalo by se říct „tak jo, jsem v klidu, vše vyřeší lékaři“, tak právě v této situaci je třeba tělu pomoct, co to jde, a tím zvýšit vaše šance na otěhotnění. Vím to, protože, na cestě k oběma našim dětem jsme toho vedle pomoci lékařů opravdu hodně vyzkoušeli. A při tom všem se i hodně naučili. A já se o to všechno chci s vámi podělit.
Chci vám usnadnit vaši cestu za miminkem. Ukázat vám, jak celé IVF, ať už vaše diagnóza zní jakkoliv, co nejúspěšněji projít. Jak necítit zmatek, nejistotu, obavy z toho, jak všechno zvládnete.
Chci, abyste věděli, že v tom nejste sami, a že když prostě z nějakého důvodu nejde přirozeně otěhotnět, vůbec to neznamená, že jste nějakým způsobem horší nebo méněcenní (i když třeba rodina nebo okolí říká něco jiného).
Chci, abyste se nebáli se lékaře na cokoliv zeptat, protože máte právo vědět, máte právo dostat srozumitelné a pochopitelné odpovědi na vaše otázky.
Chci, abyste věděli, že ve finále ani nejde tak o to, jak bylo vaše miminko zlozeno (ať už vaše sny byly jakékoliv), ale podstatné je, že jste se dočkali. A v tom vám chci pomoct!
Protože pak se budete moct v klidu soustředit na to nejdůležitější – na to, abyste byli co nejlépe připraveni na příhod vašeho miminka, když už to musí mít s tím startem na tomhle světě tak složité…
Ze srdce vám přeju, abyste se dočkali co nejdříve a už brzy drželi v náručí své vytoužené miminko!
