Tak nějak zněla věta Aničky ( mojí 2,5 leté dcerky) jednou u nás doma…Zní to asi zvláštně, že? Pro někoho to může znít jako blbost, pro někoho něco jako – no jo, děti, ty ale mají fantazii, pro někoho záhadně, mysteriózně…
Mě to tedy nahodilo husí kůži…Nepatřím mezi úplné pragmatiky, ale ani do skupiny věřících. Věřím ale, že existuje něco mezi nebem a zemí, něco co neumím vysvětlit ani popsat a párkrát mi „to něco“ vstoupilo do života. Možná se vám to taky někdy stalo…?
A tak se Aničky ptám: „Aničko, a kde vidíš to miminko?“
Anička hledí nad sebe a povídá: „ Nad námi, tam nahoře“
„ A co dělá to miminko?“ vyzvídám dál.
„Spinká a je u nás.“
Hm, co na to povědět.„Tak mu vyřiď, že posílám pusinku a že ho mám ráda“ končím tuto diskuzi.
Večer jsem o tom přemýšlela. Pravdou je, že po dalším děťátku moc toužíme, ale s Aničkou o tom nemluvím…proč motat hlavičku 2,5 letému dítěti? A tak jsem to nechala být…
Jenže za pár dní se situace opakovala, zase nad námi viděla miminko…dokonce o tom povídala i babičce.
A tak si říkám – má moje holčička velkou fantazii a reaguje na můj zájem o to, co vidí nebo opravdu něco vidí?
S tím, že děti mají určité schopnosti – vnímat, cítit, vidět to, co my nedokážeme, jsem se již setkala…ať už v literatuře, ve filmu, z vyprávění od jiných, od léčitelky…takže si říkám, třeba na tom něco bude…
Proto se nechám překvapit a těším se, jak to celé dopadne!
A co vy? Stalo se vám taky něco podobně „zvláštního“? Pokud ano, budu ráda, když se se mnou podělíte.
S nadšením pomáhám budoucím rodičům „zkumavek“ na cestě za vytouženým miminkem. Nabízím nelékařský pohled ženy, která si sama touto náročnou cestou umělého oplodnění prošla a hodně se naučila. Díky svým zkušenostem nyní ukazuji ostatním, jak tuto cestu co nejlépe zvládnout a radím, jak snahu lékařu podpořit i vlastní iniciativou.
Jsem autorkou e-booku Umělé oplodnění aneb 7 zásad, jak celý proces co nejlépe zvládnout, Klidná mysl ve 3 krocích a 4 klíčové otázky k umělému oplodnění.